Když je červen dlouhý

a já potřebuji chvíli ticha, odcházím na dlouhé procházky, někdy sednu na vlak a jedu za dobrodružstvím. Sbírám střípky ze kterých se dá složit duševní klid.

Zvonek na louce a jeho tichá a přitom přímá krása.

Cesta po kolejích z vesnice do vesnice. Je to jiné než po cestě, můžu pak nahlédnout do krásných zahrádek, projít nepovšimnuta něžnými údolíčky a taky trénuji sluch (to kvůli vláčku 🙂 ale nebojte se o mě, hlídám si pravidelný čas kdy tu jezdí a není to žádný rychlík).

Ráda přemýšlím nad tím, jaké to je, žít v různých domech. Hmmm…dům u řeky. To by se mi líbilo.

Objevila jsem v knihobudce knížku, kterou jsem četla když mi bylo 10. Nechávám jí tam stejně jako vzpomínky.

A pořizuji novou fotku do mého alba starých dveří. Tyhle jsou školní.

Kochám se neznámými potůčky. Ty jsou prostě něco.

Stejně jako hřbitovy. Tam často končí mé cesty. Zní to morbidně ale hřbitovy jsou takové zahrady klidu. Člověk si tam může urovnat myšlenky,číst si, zapálit svíčku u kříže i obdivovat prastaré náhrobky. Bez turistů.Tenhle leží mezi loukami a obklopují ho ze všech stran hory. Nádhera!!